o zákazu války
až do konce první světové války nebylo použití ozbrojených sil považováno za nezákonný čin, ale za přijatelný způsob řešení sporů.

v roce 1919 se Pakt Společnosti národů a v roce 1928 Pařížská smlouva (Pakt Briand-Kellogg) snažila zakázat válku. Přijetí Charty OSN v roce 1945 potvrdilo tento trend: „členové organizace se ve svých mezinárodních vztazích zdrží uchýlení se k hrozbě nebo použití síly …,“Charta OSN však zachovává právo států na individuální nebo kolektivní sebeobranu v reakci na agresi jiného státu (nebo skupiny států). Rada Bezpečnosti OSN jednající na základě Kapitoly VII Charty, může se také rozhodnout, uchýlit se ke kolektivní použití síly v reakci na ohrožení míru, porušení míru, nebo akt agrese.,

mezinárodního humanitárního práva A „ODPOVĚDNOST CHRÁNIT“
Globální Centrum pro Zodpovědnost Chránit byl zřízen v roce 2008; hraje významnou roli při vytváření a prosazování koncepce „odpovědnosti za ochranu“ (R2P), který ji definuje takto:

„odpovědnosti chránit je princip, který se snaží zajistit, že mezinárodní společenství nikdy znovu nezačne jednat tváří v tvář genocidy a dalších závažných forem zneužívání lidských práv., „R2P“, jak se běžně zkracuje, přijaly hlavy států a vlád na Světovém summitu v roce 2005 jako Valné shromáždění OSN. Princip stanoví, za prvé, že státy mají povinnost chránit své občany před masová zvěrstva; za druhé, že mezinárodní společenství by mělo pomoci v tom, a, za třetí, že pokud stát nezačne jednat přiměřeně, zodpovědnost padá na to, že větší společenství států., R2P by měl být chápán jako slavnostní slib vůdců každé země všem mužům a ženám ohroženým masovými zvěrstvy.“

koncepce R2P znamená, že pokud Stát zjevně neplní svou povinnost chránit své obyvatelstvo před čtyřmi konkrétní zločiny – genocidu, válečné zločiny, etnické čistky a zločiny proti lidskosti – mezinárodní společenství má odpovědnost, aby přijaly společná opatření na ochranu dotčené osoby., Taková akce může mít různé podoby: diplomacii, humanitární opatření nebo jiné mírové prostředky; může také jako poslední možnost zahrnovat použití síly, ale pouze po povolení Rady Bezpečnosti OSN. R2P se sice někdy označuje jako „vznikající norma“, ale není to závazná právní povinnost mezinárodního společenství, ale politický nástroj.

IHL neposkytuje žádný takový základ pro legalizaci nebo legitimizaci resortu k síle v mezinárodních vztazích. Ani to nezakazuje státům používat sílu pro humanitární účely., Zákonnost použití ozbrojených sil v mezinárodních vztazích je určena výhradně podle jus ad bellum. Je však třeba poznamenat, že odůvodnění R2P a povinnost zajistit respekt k IHL jsou podobné, pokud zdůrazňují odpovědnost mezinárodního společenství za zajištění úcty k IHL a předcházení porušování IHL, včetně válečných zločinů a jiných mezinárodních zločinů., Použití síly v rámci R2P může být také považována za jednu z forem společné akce s organizací Spojených Národů výslovně uvedených v Článku 89 Protokolu ze dne 8. června 1977 dodatkový k Ženevským Úmluvám (Dodatkový Protokol I), který uvádí, že „v případech vážného porušení Úmluv nebo tohoto Protokolu se Vysoké Smluvní Strany zavazují, že budou jednat společně nebo individuálně ve spolupráci s organizací Spojených Národů a v souladu s Chartou organizace Spojených Národů.,“

ICRC v souladu se základním principem neutrality není ani pro, ani proti vojenským zásahům R2P. Nevyjadřuje žádný názor na opatření přijatá mezinárodním společenstvím k zajištění dodržování IHL. Zůstává však tento klíčový bod: jakékoli použití síly na základě R2P a/nebo povinnosti zajistit dodržování IHL musí splňovat příslušné povinnosti podle IHL a práva lidských práv. Jinými slovy, státy nebo mezinárodní organizace účastnící se ozbrojených konfliktů v rámci operace R2P musí IHL vždy respektovat.,